Pro kamarády na Slovensko: Škemrali jsme u čtyř slovenských firem o distribuci předplatného. Musím říci, že takovou snůšku naprostých blbostí jaká chodila v připravených smlouvách už jsem dlouho neviděl. (Nejvíc mě například pobavila podmínka, že jsme povinni dodat jakékoli množství kusů časopisů o které si firma ….. řekne k reklamním účelům. Nedodržení této podmínky se trestá sankcí.) Takže nakonec se vše připravuje jinak – Na slovenské straně se zřizuje účet – tak aby se nemuseli krmit česko-slovenské banky za převody a posílání měn sem a tam. Vše ( i předplatné) bude probíhat z e-shopu  nakladatelství. Tipuji to tak ještě na 10 dní než se vše doladí. Neztrácejte prosím tedy víru a trpělivost – budou se ev. posílat obě čísla najednou.

Přejeme vám příjemné počtení a celá redakce bude ráda pokud se od vás objeví nějaká zprávička v majlíku ( harmony@nakladatelstviharmony.cz ), co se vám líbí, co se vám nelíbí a co vám chybí.

Některé věci jako seriál o kopytech a krmení se připravují a další překvápka jsou na cestě.

1. Uzávěrka časopisu Horseman si vyžádala nasazení celé redakce ve dvacetihodinových směnách. Vše dobře dopadlo, (tedy alespoň doufám), časopis je v tiskárně a druhé číslo vyjde 21. prosince. Máme z něj velkou radost.
2. Opečováváme vlastní koně, (na fotce část březích klisen chovného stáda), chystáme si mladé koně na příští rok a chystáme se k zahájení zimních tréninků. Půjde hlavně o objemové práce, práce v terénu a nejvyšší čas začít nějaké první práce s dobytkem.
3. Naše stádečko chovných krav angusů utěšeně roste(viz foto)  a telátka na trénink v počtu asi 50 odpočívají v teletníku u souseda a těší se na příští rok jak nás proženou.
4. Sestavujeme pomalu plán co budeme podnikat v roce 2012 a těšíme se hodně na vánoce a pohádky v televizi.

Ještě jedna malá poznámka na závěr: Kay Wienrich je skutečná legenda. Možná na první pohled nevypadá. Jeden z chlapů se mě udiveně zeptal, jak je možné že česká kotlina o něm moc neví. Také jsem se před pár lety tomu divil, dnes už tolik ne. Kdysi v každém odborném časopise po Evropě bylo v každém čísle cosi o něm. Tréninkové postupy, rozhovory, fotky, reportáže. Myslím si, že Kay rozumí tomuto oboru víc, než jeho tvůrci. To, že je ochoten pro nás udělat věci o  které si jinde lidi říci nemůžou, není otázka peněz, ale jak při odjezdu prohlásil: „Líbí se mi ta vaše parta. Každý kdo se mihnul kolem mě: vy na koních, Petr a Kája v kuchyni, diváci a jejich zapálené dotazy a zvláštní druh českého humoru, pozornost lidí až do konce kurzu a ta zvláštní pohoda, která tu vládne – to je něco co už skoro nikde necítím.“ A já jsem si hned říkal. Jo to si musím napsat to by chtěli všici slyšet. Tohle potřebujeme.
A tak znovu díky vám všem a už se zase těším na jaro.  V příštím roce přivážíme ze Států opět nějaké velké horsemany ale myslíme si, že Kay nezapadne.

Dnes jsem Vaškovi ukázala fotky. „Chudák Joe!“ pronesl empaticky. „Proč chudák?“ říkám já. Dva týdny na texaském ranči u Joe Woltera byla nádhera. 

Nevím, jak se mi podařilo poskládat takovou šílenou partu ženských, ale dlouho jsem se tak nenasmála. Joe nám tentokrát dopřál to potěšení a zapůjčil k výcviku i některé ze svých přiježděných koní, což některým z nás umožnilo zůstat ze všech okolností krásné a šikovné. My ostatní jsme dělaly, co šlo. Byly jsme alespoň zvídavé a usměvavé.

V průběhu čtrnácti dnů jsme pokryly všechna podstatná témata od obsedání mladých koní, přes základní horsemanship, práci na trenažeru, základní práci na teleti, práci ve stádě a základy lasování.

Každá z nás měla možnost obdržet přesně ty informace, na které byla připravená. Přes všechny hodiny strávené na koni pod Joeuovým dohledem, mi ty nejpodstatnější věci došly až poslední den v terénu. V uších mi stále zní Joeuva slova: „Nakonec všichni přijdou na to, že není potřeba pracovat na koni, ale na sobě. Nakonec všichni pochopí, že semináře nejsou k ničemu. Že nejlepším učitelem je kůň.“

Ranč jsem opustila s pocitem, že všechny informace již visí ve vzduchu. Stačí si pro ně jen sáhnout. Sahat se pro ně ale musí ze sedla a jezdec na ně musí být připravený. Koně jsou naopak připravení vždy. Jejich reakce jsou spontánní, nic nepředstírají ani nelžou.

„Kam spěcháš?“ řekl mi Joe. „Čím nepatrnější změnu dokážeš vycítit, tím lepším budeš horsemanem. Odměnit musíš už myšlenku.“ A tak jsem pozorná a čekám. Nečekám ale na koně, čekám, až se změním já. Dobře vím, že to proč je Joe tak výjimečný je pro mne výzvou na celý život.

Děkuji všem bezvadným ženským za skvělou dovolenou, kde jsem si tentokrát opravdu odpočinula a těm, co jim je trochu líto, že tam nebyli s námi, můžu prozradit, že Jou s Jimmie přijedou do Čech v květnu. Zůstanou s námi asi dva týdny a uděláme všechno pro to, aby nás co nejvíce naučil.

Další výpravu chystám na příští rok v září. Budu brát dvě skupiny a tentokrát to bude do Montany.

Krásný podzim

Bára

Tedy napodruhé:

Datum:  Sobota, Neděle – 5-6. listopadu

Místo: Q Ranč –  Bezděkov u Jihlavy

Téma: Working Cowhorse – naostro…!

Přihlášky:  zašlete majlík na adresu:  v.boranek@mujbox.cz přijde vám zpět faktura.

Cena JEZDEC: 6000,- Kč (celkem)

Cena DIVÁK: 500,- Kč (na den)

Ubytování a jídlo: Ubytování hlašte na Q ranči, mají novou kuchyň, nové pokoje.

Překlad: Bára Bořánková

Tentokrát je opravdu potřeba přihlásit se a zaplatit předem! Celý kurz je velmi drahý (Kay, jeho letenka, jeho ubytování, jídlo, doprava, hala, telata…) a tak jsme uzavřeli s Kayem tuto dohodu: Pokud by od vás hrozil nedostatek zájmu vzhledem k listopadovým dnům a všem pochmurným náladám v těchto časech, celý kurz zrušíme a necháme si Kaye pouze soukromě u nás na ranči.  Tedy pište, hlašte se, neváhejte, přijeďte – protože tohle opravdu bude stát za to.

Dorážím domů v jednu v noci. Chlapečkové už dávno spí vzadu v autě, kobylce se nechce vystupovat a já pořád vidím tu ranní mlhu ve slovenských kopcích, stádo krav a kamarády. To je Satori.
Jo a navíc jsem jako nájemný honák prvně v životě vydělal za každou cestu se stádem stovku.  Vezu tedy domů 200 Kč – má první výplata. Nevím jak za tyhle prachy mohli ty kluci jako třeba Monte a Chet vrazit do města, nechat se ostříhat, navečeřet, dostat láhev whisky a ještě holku o patro víš. No nevím, nevím. Doba asi nějak pokročila.

Bylo hezké, jak jsme vytvořili nakonec dvojstánek se Silverstone rančem, kde se neustále diskutovalo, hodnotilo, probíralo, přetřásalo – jak už to v koňomilné společnosti bývá.
(Na fotce Adam Punčochář „předák“ ranče – tak nějak vypadá kovboj když se ocitne v nesnázích uprostřed  civilizace a sedící sedlář Honza Rejmon, který už má skutečně dost a těší se zpět do hor do své dílničky…).
Jediný negativní zážitek celé výstavy byla ta nabubřelá komise kravaťáků, která se ploužila výstavištěm a snažila se cosi hodnotit.  Jeden z tajtrdlíků, který vypadal jako  jako okresní tajemník KSČ z roku 1977, vysoký funcionář Jezdeckého svazu, pronesl u našeho stánku asi pět vět. Čtyři měli být odborné – což se mu nepovedlo –  a s každou další větou jen prozrazoval všem co stáli okolo, že o skutečném jezdectví ví asi tolik jako naše pošťačka (taky už se na nás několik let dívá ne?…) a pátá věta už byla skoro na přesdržku. Po jejich odchodu padali věty typu: Tak tyhle prďolové mají rozhodovat o českém jezdectví… No PánBůh nás ochraňuj… Kamarád Petr Hajzl (firma BANG) z vedlejšího stánku se tak rozčílil, že se mu orosilo jeho vysoké čelo. Byl jsem rád, že tam stojím v tričku a ve wranglerkách a že do jejich světa nemusím patřit.
Díky vám všem, kteří novému časopisu přišli popřát hodně štěstí, díky vám všem, kteří jste se po jeho přečtení vraceli s vyvalenýma očima zpět . Těší to a zavazuje. Druhé číslo je téměř hotové a myslím, že bude ještě lepší.
Držte se v tom dalším roce …