Srp

26

Martin Black – neuveřitelné se stalo skutkem….

Srpen 26, 2010 | 2 Comments

Ještě v pátek v půl druhé v noci před sobotním kurzem jsem neveřil, že se to povede. Vážně. Všechno, co se mohlo pos…(píp) se pos…(píp).
Skoro dva roky příprav, stovky telefonů a majlů, a já měl pocit, že to všechno bylo zbytečné. Hroutili se přípravy na místě samém, Barunka volala z letiště, Martin uprostřed vášnivého rozhovoru na letišti o ceně přepravného za zavazadla, zapomněl nastoupit do letadla. Někteří dobrovolníci co měli rozdělené úlohy volali, že nepřijedou – no situace.
Nakonec se vše začalo pomalu řešit, během noci. Martin pak dorazil k ránu jiným letadlem, dostali jsme šanci na dvouhodinový spánek a jelo se.
Pro ty z vás, kdo jste byli přítomni je asi zbytečné vše popisovat, a pro ty z vás, kdož jste propásli uvidět na vlastní oči jednoho z nejlepších světových horsemanů, nemám dostatek slov.
Takže jen zkratkovitě několik poznámek na okraj toho všeho…..

Sobota – neděle: Byl jsem trochu překvapen, když po hodině obsedání, se začali trousit lidičkové s vykulenýma očima a spadlou bradou. Neuvědomil jsem si hned o co jde, ale pak mi došlo, že zatímco nám tahle práce již trošku zevšedněla, jsou v Česku lidi kteří ji viděli poprvé. Vzpomněl jsem si na sebe a na svou spadlou bradu na počátku devadesátých let v Holandsku na kurzu s Ray Huntem. Co se týká obsedání koní je dnes ve Státech jen velmi málo lidí, kteří v tomhle oboru mohou říci, že Martinovi stačí. (Možná Buck Brannaman, Joe Wolter, Bryan Neubert, Destrey Campbell, Tom Curtin a snad Ty Van Norman. )
Odpoledne v jezdecké části kurzu už nikdo z diváků ani jezdců již nepochyboval, že se účastní jezdecké historické události, která nemá v Česku obdoby. Říkal jsem si v duchu, že když se to za ta léta nepodařilo mě, tak snad Martin probudí v našich jezdcích přesvědčení, že Horsemanship je ve skutečnosti jezdectví nejvyšší kvality. Že to není Parelli s mrkvovou hůlkou, že to není do nekonečna omílající se práce na zemi s jedním a tím samým k smrti unuděným koněm, že to nejsou ty věčné otázky: „Proč za mnou ten kůň nechodí? “, že to není lovení bobříků, levlů, úrovní apod. Ale že to je skutečné jezdecké mistrovství, předávané nám všem z dávnověku, přes všechny tyhle chlapi. 
(K Martinovi přistoupil o polední přestávce jakýsi rakouský občan, zastavil ho a řekl: Chtěl bych Martine k tobě na jaře dorazit na obsedání. Martin kývl hlavou a poznamenal: „Dobrá, ale chci tě napřed vidět jezdit. Přijeď na nějaký kurz.“ Tenhle chlapík se napřímil a hrdě poznamenal: „Vždyť já mám Parelliho Level 3!!! Tak proč?“ Martin se zasmál a odpověděl: „Vždyť to přece vůbec nic neznamená. To proto“)
Pondělí:
V pondělí bylo volno. Možná trošku nezvyklé, ale chtěli jsme, aby Martin po 20 dnech kurzů po celé Evropě měl také trošku čas si sednout, vypít si české pivko, přečíst si poslední číslo Western Horsemana a vůbec si trošku odfrknout. Také jsme s ním chtěli  v klidu posedět, domluvit jak dostat nějaké české lidičky do Států, jak jeho dostat  opět k nám a nějaké další věci na které je potřeba čas, pohodička a klídek. Martin se během dne trošku coural po městě, divil se proč žádná z ulic nebo domů starého města v Jindřichově Hradci nemá pravý úhel. Večer jsme lasovali, pili Becherovku ( Martin stále říkal Bečerovka ) a bylo nám dobře.
Středa – Čtvrtek: Tenhle kurzík byl do Českých zemí přivezen asi trošku předčasně, ale chtěli jsme to tak. Nakonec myslím, že i diváci si přišli na své, protože se děli věci, které nejspíš nikdo z nich nikdy neviděl. Práce s telaty, ze stádem, první práce pro working cowhorse, lasování, rančerský horsemanship atd.
Někteří účastníci pracovali na telatech prvně v životě a jejich kůň také ( například Petra hrdě při příjezdu hlásila, že je připravena, neb její kůň již viděl sousedovic kozla) . Přesto, že třeba nikdo z nich neuvažuje o tréninku a práci na telatech myslím, že bylo naprosto čitelné, jak celý horsemanship trénovaný doma na sucho bere za své v situacích kdy je třeba se rychle rozhodnout a něco dělat se svým koněm. Tele nepočká že…. Tyhle situace miluju. Mám podezření, že i ti koně.
Martin si u nás na pastvinách pro tento účel vybral koně, který nikdy nedělal na telatech a  je největší posera ze všech. Vnucovali jsme mu jiné koně, ale on jen pokrčil rameny a řekl, že se mu zdá, že slovo Apaloossa používáme spíše jako výmluvu, než jako označení plemene.
Užil jsem si to. V poledne jsem pak vezl Martinovu dceru na nákupy do Českých Budějovic (musela dostat nějaké drobáky na útratu neb tatínek skrblil) a v duchu jsem si říkal jak se ta doba mění. Před deseti lety, kdyby mi někdo řekl, že Martin Black bude u nás mít kurz a já povezu jeho dceru a zároveň vnučku Ray Hunta do města za nákupem, tak bych si asi myslel že hulí hodně trávy.
Martin byl večer trošku naměko, tak jsme popíjeli Bečerovku a on vyprávěl spousta příběhů ze svého dětství, příběhů o Rayovi, Tomovi, o vaquero jezdcích minulých i současných. Ve dvě ráno jsme si podali ruce a ze mne to konečně spadlo to napětí těch pěti dní. Uf……
Závěrem: Tohle nebyl kurzík pro nás. Tedy myslím pro mne a pro mojí ženu Báru. Jezdíme za těmahle chlapama již pravidelně do Států a jezdit budeme. Tohle bylo něco, co jsme chtěli udělat pro naše české kamarády(vlastně i slovenské), pro naše české jezdectví. Stálo to mnoho úsilí a nervů. Měla to být zkouška na některé další chlapi. Chystáme Bucka Brannamana, Richarda Caldwella a Joe Woltera. Měla to být zkouška zda to zvládneme zorganizovat.
Co se mi nejvíc libilo na celém kurzu? Nebyl to kupodivu Martin. Byli do všichni ti jezdci a diváci. Všimli jste si té pohodičky nezvyklé na našich jízdárnách? Všimli jste si té party lidí, kteří se sešli na jednom místě, zdravili se, úsměvy lítali sem a tam, podané ruce a samé veselé halekání? Možná vám to připadá naivní, dětinské nebo všední. Pro nás dva malé trpaslíky z Ranče28 to je příslib do budoucna, že se nám tahle parta lidí množí a namnoží, že zdoláme tu českou nevraživost panující mezi koňomilným národem a čas od času se někde sejdem, zvesela si zajezdíme, zablbnem, pokecáme, zazávodíme, vyměníme zkušenosti, nebo příběhy co se nikdy nestaly a bude nám fajn. O tohle jde ze všeho nejvíc. Pokud to ještě nechápete, tak vzhůru do Kalifornie a Nevady mezi všechny tyhle jezdce jako je Martin a zkuste pár dní nasávat tu přátelskou atmosféru. Napřed se vám nebude chtít domů a doma budete přemýšlet jak to udělat, aby něco podobného mohlo začít fungovat i u nás. Myslím, že může.  
Co mne nejvíc mrzelo? Zádrhele které jsem nečekal a o kterých nelze již mluvit nahlas a opět absence všech našich veličin, jezdců, lektorů, učitelů horsemanshipu, trenérů jakéhokoli jezdecví, no prostě absence všech těch velkých českých jmen. Asi už umějí vše. Závidím jim.

Poděkování patří všem kamarádům bez kterých by to nešlo: Peterkovi, Zuze, Pepovi, Romaně, Tondovi, Věrce, Báře z Brna a našemu pejskovi, který si myslel, že zase někam odjížíme a pět dní nežral…
Malá poznámka pro účastníky: Fotky pro vás má k dispozici Věrka Marková, zkuste ji oslovit. Natáčelo se DVD, ale vše záleží na tom, zda po sestříhání dá Martin souhlas s veřejným prodejem. Snad jo.
Držte se v tom životě praktickém a opravdové díky vám všem byli jste naprosto báječní.


Comments

You must be logged in to post a comment.

Name (vyžadováno)

Email (vyžadováno)

Webová stránka

Speak your mind